ŠTĚSTÍ A VDĚČNOST

Na naší cestě UMĚNÍM INTIMITY, jsme došli opět o kousek blíž k našemu srdci.

Krůček po krůčku se blížíme do hlubin svého nitra, tak abychom zacítili sami sebe…

Na této cestě potkáváme další cnost srdce a tou je VDĚČNOST.

Z mého pohledu je jedna z nejdůležitějších a v dnešní době tolik opomíjená,

neznámá a často velmi dobře schovaná za štěstí… Bohužel…

V následujících řádcích, bychom Vám s Mírou rádi zprostředkovali, každý svou zkušenost se štěstím..

Míra

Téma štěstí mě provází celým životem, už od dětských let, když jsem si začal uvědomovat sám sebe a pozoroval své nejbližší okolí, bylo mi něco na lidských bytostech podezřelé, jako by většina lidí okolo mě nebyli celý, jako by jim něco chybělo, jakoby nebyli opravdový. Byli zastíněný závojem šedi smutku a životní rutiny. V jejich společnosti mi většinou nebylo příjemně. Když jsem pozoroval přírodu, rostliny a stromy přirozeně vyzařovali jako slunce nebo měsíc, měli svůj jas. U většiny lidí jsem ale tento jas postrádal a později si uvědomil, že tento jas je jasem vědomí. Jasem vesmírné inteligence, která vyzařuje ze své podstaty. Tuto zář jsme my, jako lidské bytosti překryli něčím, co k nám nepatří, nebo něčím čemu jsme uvěřili a co jsme přijali za své a to přímo souvisí s pocitem štěstí.

Štěstí má pro člověka mnoho podob a mnoho významů. Používáme v souvislosti s ním různé věty… „Neštěstí v lásce, štěstí ve hře“, „Ten měl ale štěstí, že byl tenkrát u toho“, „Štěstí mu šlape na paty“…a mnoho jiných. O tomto štěstí, ale já v tuto chvíli nepíši. Píši o štěstí, které vyvěrá z lidské bytosti a které je její součástí, bez důvodu. Je přítomné, jsme-li mu nablízku a pokud dokážeme poodhalit závoj, který je překryl. Je přítomné, máme-li odvahu a touhu se znovu spojit se svým bytím. Došel jsem tedy k poznání, že člověk není šťastný, protože ztratil sám sebe, kontakt se svou přirozeností. Indiáni by řekli, že ztratil část své duše. Proto lidé, kteří jsou tvořiví a dělají to, co mají rádi, rozvíjí tím svůj potenciál, vyzařují více štěstí do prostoru, ve kterém se ocitají.

Štěstí je přirozený stav lidského bytí. My jako lidské bytosti, většina z nás přijala stav kolektivního ne – štěstí a vnitřní prázdnoty, která nás nenaplňuje. Hledáme štěstí ve vnějším světě, kde ale nemůže být, dokud ho nenalezneme u sebe uvnitř lidské bytosti. Pak může být všude okolo nás. Jsme obklopeni světem iluzí, světem klamu, který se nás snaží odvést od sebe sama, abychom příliš nepřemýšleli, nežili a jen tak živořili, přežívali. Naštěstí je dnes mnoho lidí, kterým to nevyhovuje a kteří v sobě našli dostatek síly, aby tento klam uviděli a závoj rozhrnuli. Spoustu z nich přivedly zpět na cestu k osobnímu štěstí okolnosti jejich životů, situace a krize, které již nebyly únosné. Dostali se na okraj svých možností a uviděli, že takhle to dál nejde. Takhle už dál žít nemohu… Musím něco změnit, nebo vnitřně zemřu. A to je impuls k znovuzrození. Staré listy opadávají a na větvích se objevují nové pupeny. Stará mysl hoří v ohni a v srdci se rodí láska. Láska k životu, prosycená štěstím a vděčností. Za skutečným štěstím je vděčnost za to, že žiju. Vděčnost za to, že mohu být součástí tohoto překrásného života, této existence, která nás všechny stvořila z jednoho jasu bytí. Když se ztišíme, když dokážeme ztišit svou mysl a být jako tráva tančící ve větru, můžeme toto štěstí znovu zacítit a vzpomenout si sami na sebe. Nadechnout se zhluboka a cítit jak se v plicích rozpíná celý vesmír… A já v něm, se všemi hvězdami a planetami, lidskými bytostmi a rostlinami… S celou živočišnou říší, být jedním navždy a už nikým jiným…

Vše je tak jednoduché, když ztišíme naší mysl a dotkneme se srdce…

Každý touží po tom být šťastný…:o)

I já bych se s Vámi ráda podělila o svou zkušenost se štěstím a vděčností…

Před několika lety mi byla položená velmi jednoduchá otázka : „JSI ŠŤASTNÁ..?“. Nic víc, nic míň… Jednoduchá otázka a dalo by se říct, že bude i lehká odpověď… Jenže pro mě to byla „podpásovka“. Mysl mi okamžitě předkládala jasné důvody, že jsem šťastná, když jsem zdravá, mám co jíst, mám kde bydlet, mám zdravé děti, hodného manžela… I přes to, že jsem měla téměř vše… „NĚCO“ mi scházelo… Pocit štěstí… V ten okamžik přišla snad nejtěžší chvíle mého života. Přestala jsem se vymlouvat a sama sobě přiznala pravdu. Má odpověď na tu jednoduchou otázku zněla : „NE NEJSEM“…! V tom okamžiku hlubokého přiznání, se mi kupodivu nesmírně ulevilo. Doslova mi spadl kámen ze srdce. Je to venku… Ufff… Sláááva!!!! Konečně jsem se dotkla pravdy… No jo, ale co s teď s tím…? Co je to vlastně štěstí…? Muška jenom zlatá…? Nebo je to snad smysl života..? A je smyslem života být šťastný…? Opravdu je to „to nejvíc“ co mi může život nabídnout..?

Štěstí většina z nás hledá někde venku, kolem sebe. Z mého pohledu je to ale zbytečná práce. Spousta naší životní energie utíká a mizí v prázdnu. Stále se za něčím „honíme“, spěcháme, potřebujeme vydělat víc peněz abychom byli šťastní, nebo abychom mohli udělat šťastnými naše nejbližší. Štěstí nás provází životem… Ale, zkusme se podívat „za pocit štěstí“… Odkud ten pocit vyvěrá..? Kam pokládáme svou ruku, když říkáme například : „To jsem ale měla štěstí…“. Nebo: „Budu tak šťastná, když to zvládnu“… Nebo kdykoliv jindy, když mluvíme o štěstí..? Tu ruku pokládáme na své srdce. Ne na nové boty, díky kterým jsem tak šťastná… Ne na partnera, se kterým jsem tak šťastná. Prostě jen na své srdce…

A přesně to mě přivedlo k poznání, že pocit štěstí není ve vnějším světě, ale uvnitř nás… Pramení z hloubky našeho nitra… A když jsem se pokoušela tento pocit ve svém nitru nějak uchopit a pojmenovat ho, přišla jsem na to, že je to vděčnost… Je to vděčnost a hluboké poděkování z hloubky srdce za to, že jsem zdravá. Za to, že mám co jíst… Hluboké poděkování a vděčnost za život. Pocit vděčnosti vychází z našeho srdce a spojuje nás se svou intimitou, se svým zdrojem života… A ve chvíli, kdy se spojíme se svým vnitřním pramenem štěstí, opustí nás potřeba hledat ho venku…

POCIT VDĚČNOSTI, JE VNITŘNÍ HLUBOKÉ PODĚKOVÁNÍ ZA ŽIVOT….

Následujícím příběhem bych Vám ráda dala ochutnat pocit štěstí… Vnímejte to, co příběh s sebou přináší…

Tak jako každý jiný den, přišlo ranní svítání a slunce se vyhouplo na oblohu. Svým světlem a slunečními paprsky prozářilo každičký kout naší planety…PLANETY ZEMĚ. Svým teplem šimralo a prohřívalo rostliny, stromy, vodu… A protože se to tak děje každý den a tvoří to naše životy, bereme to jako samozřejmost. Téměř nikdo z nás tomu už nevěnuje svou pozornost… Většina z nás je ponořená do virtuálního světa… Stále věnujeme pozornost obrazovkám jakéhokoliv tipu (mobily, televize, počítač…). A kam jde naše pozornost, tam jde i naše energie… Země přestala být vyživována a tak se jednoho dne zastavila… Už dlouho se točila z posledních sil, ale téměř nikdo z nás to nevnímal… A ta hrstka těch, co jsou se Zemí ve spojení a vnímají ji, to už bohužel nedokázala zachránit…

A tak jednoho dne… V noci, když vše ulehlo ke spánku a svět se zahalil do tmy, se Země zastavila… Už neměla sílu a energii se dál otáčet kolem své osy a tak se zastavila a s ní se zastavil i čas… Na půlce planety slunce nezapadlo a na druhé straně planety slunce už nevyšlo a zůstala zahalená do tmy… Na planetě zavládl obrovský chaos… Každý kdo chtěl jít spát nemohl usnout, protože slunce bylo na svém vrcholu. Bylo šílené teplo a prudké světlo a nedalo se spát… Na druhé půlce planety se lidé ráno probouzeli do tmy a byli vyděšení co se děje… Na Zemi zavládla panika… Nikdo nechápal co se děje… Všichni se snažili o běžný život, o život bez slunce a nebo o život jen s ním… A protože se zastavil svět a s ním i čas, nebylo to možné… Nebylo možné se pohnout dál… A tak každý zůstal tam kde byl. Sám se svými myšlenkami, sám se svým strachem a panikou… Každý byl pohlcený sám sebou a obavami o sebe, svou rodinu, své finance a majetek… A vůbec nikdo nepomyslel na to, co teď bude s planetou… Nikdo si nepoložil otázku… „Proč už se netočí..? Copak se to stalo..? Proč se zastavil čas..?“

Takto to probíhalo několik dní… Na té půlce planety kde slunce nezašlo, se začalo vše pálit. Rostliny, stromy i tráva pod neustálým slunečním světlem, vše začalo umírat… Úroda byla spálená, potůčky vyschly. Z řek se stávaly potůčky a voda se vypařovala ze světa tak rychle, že se z moří stávali jezera a z oceánů moře… Na druhé straně planety, tam kde slunce nevyšlo, bylo vše neustále ponořené do absolutní tmy… Přestalo vše růst, byla zima, tma… Lidé začali mít strach. Už ne o sebe, ale o PLANETU ZEMI… Najednou si uvědomili, že se to netýká jen jich, že nejde o život jen jim, ale i Zemi… Najednou si uvědomili, že jejich MATKA umírá… Obrátili pozornost od sebe a od svého majetku, od obrazovek a virtuálního světa směrem k ní… ZEMĚ… Naše MATKA… Zdroj našeho života, umírá a my s ní… Každý, kdo se v tuto chvíli spojil s MATKOU ZEMÍ, se musel zastyděl sám před sebou… Styděl se i za všechny a za lidstvo a za to jak se k naší MATCE, k našemu zdroji života chováme… Když se to lidstvu promítlo před očima, začaly lidem po tvářích stékat slzy. Slzy uvědomění, které pramenily přímo v srdci… Pokaždé, když slza dopadla na Zem, se Zem mírně zachvěla… Čím více slz dopadalo na její povrch, tím více se chvěla a probouzela se k životu… Když to lidé zpozorovali, zalil je neskutečný pocit štěstí, který vycházel přímo ze srdce… Byl to hluboký pocit vděčnosti… Vděčnosti ZEMI… A tak plakali a plakali a věděli, že tím živí Zemi… Že jí probouzejí opět k životu… Jejich pozornost, kterou jí právě v tu chvíli věnovali, jejich uvědomění a jejich vděčnost, která vycházela přímo ze srdce uvedla Zemi opět do pohybu… LIDSTVO OPĚT ZAČALO VNÍMAT ZEMI… KONEČNĚ PŘIJALO „SVOU MATKU“ , která je tak jako jindy láskyplně vzala do své náruče… Do náruče života… Teprve až toto hluboké uvědomění v lidstvu vzbudilo pocit vděčnosti a sounáležitosti…

Přišel čas uvědomit si, že nic není samozřejmostí… Ani to, co se děje běžně, každodenně, automaticky… Vnímejme proto vše co se děje… Vnímejme východ slunce… Věnujme mu svou pozornost… Věnujme pozornost i západu slunce, protože ČEMU VĚNUJEME SVOU POZORNOST,TAM JDE I NAŠE ENERGIE…

A tak, když budeme pozorovat západ slunce, budeme při tom ve spojení se svou intimitou… V hloubce svého srdce a staneme se jeho součástí… Staneme se jedním a tak se vzájemně vyživíme… Když budeme věnovat pozornost sami sobě, vrátíme se zpátky „domů“, kde nalezneme pramen vnitřního štěstí… PRAMEN VDĚČNOSTI… A z tohoto pramene můžeme dát napít komukoliv…

A to je přirozený koloběh života…

autor : Monika Rozárka a Míra Mikešovi