PRÁVO NA ŽIVOT
Už to nezvládnu, nemůžu popadnout dech… Přikrčím se za kmen stromu, uprostřed lesa a snažím se nadechnout. Připadám si jako štvanec a přitom jsem NIC neprovedla. Jen jsem se chtěla projít podzimní krajinou. Chtěla jsem vidět slunce a cítit vůni podzimního větru… Jen jsem chtěla ŽÍT! „No jo, tohle teď ale nemůžeš. Víš přeci, že se to nesmí. Máš být doma a nevycházet!“, ozývá se kritik v mé mysli. „Ale já chci žít! Mám přeci PRÁVO NA ŽIVOT…!“ , ozývá se z mého srdce.
Z vnitřního dialogu mne vytrhnou hlasy blížících se davů. Zhluboka se nadechnu a utíkám… Pořád jsou mi v patách, jsem vyčerpaná. Nohy se mi už podlamují a začínám to pomalu vzdávat. Zastavím se a v předklonu si zapřu ruce o kolena a pomalu utišuji svůj dech. Vždyť přeci nejde stále utíkat. Stále se schovávat… Vlastně se ani schovat nejde. Záři těch, kteří se nestali součástí davu nejde nevidět. Vždyť tato záře svítí na cestu životem. Světlo těch, kteří podlehli zhaslo. Svět i život potemněl…
Už mě mají… Stojí přede mnou a jsou jak supi. Jásají a dívají se na mě jak mám shrbená záda. Mají pocit, že „mě dostali“, že vyhráli. Ano, mám shrbená záda, ale to neznamená, že to vzdávám. Naopak. Potřebuji se nadechnout. S každým hlubokým nádechem se do mých žil vlévá neskutečná síla… Síla odhodlání. Vzpřímeně se postavím, narovnám svá záda a ze svého nitra vyslovím : „ A DOST, TO STAČÍ!“. V hlase je taková síla a zároveň i otisk srdce. Jsem překvapená. Přijde mi, jako by to promluvil sám Bůh, jaká je v tom síla a hloubka. „Mám PRÁVO NA ŽIVOT a já se rozhodla ŽÍT. Žít ve svobodě. Ctím všechny zákony, všechny cnosti srdce, ale nehodlám poslouchat nařízení a příkazy, které mi berou PRÁVO NA ŽIVOT…“, vyslovím, otočím se a v absolutním klidu odejdu…
Je klid. Dav stojí jak opařený. Mám pocit, že jsem jim zavařila mozek. Co to je život? O čem to mluví? Co je to svoboda…? Už dávno totiž zapomněli…
Je krásný podzimní den. Kráčím lesem a sytím svou duši z nádherných barev matky přírody. Slunce prozařuje zlaté listy v korunách stromů. ŽIVOT… skláním se a vzdávám hlubokou úctu požehnání životem… Pláču… Po tvářích mi stékají slzy vděčnosti za to, že jsem se nevzdala PRÁVA NA ŽIVOT…
Krásné a pravdivé, cítím hloubku i svého srdce, je nás hodně na stejné vlně, jen to neumíme tak výstižně popsat. Děkuji a přeji všem umět se v klidu zastavit, nadechnout a procítit sílu odhodlání.