STRACH

Už zase mě sžírá strach… Jako démon se plíží mým tělem a úplně mě ovládá. Celou mě pohltil a nedá pokoj dokud mě celou nesežere. Každým okamžikem odvádí mou pozornost a plodí tolik otázek. Proč..? Co…? Jak…? Může se stát…mohlo by… A proč vůbec..?! Proč se ve mně rozprostírá strach? Kde se vzal a proč mi nedá klidu..? Sama sobě pokládám tuto otázku a vím, že dokud na ní nenajdu odpověď, jsem ztracená.

Nořím se do hloubky svého srdce a pozoruji, jak mi esence strachu koluje v těle. Pulzuje a plazí se. Ano to je to správné plazí se. Ale odkud? Sleduji jeho tok a vydávám se na pátrání proti proudu. Cesta vede ze srdce směrem vzhůru. Jak jinak. Má drahá přítelkyně mysl. To hlava jej zrodila a vypustila do řečiště mého života. Dojdu až k prameni, k místu odkud pramení strach. Jsem uprostřed hlavy a pokládám otázku : „ Proč…? Z čeho mám strach..?“ A z temné prázdnoty přichází odpověď : „To ne ty, to já mám strach…“. Přiznám se, že jsem odpovědí překvapená. Nerozumím tomu a vnímám příval strachu, který byl právě vypuštěn do mého těla. S tím strachem vnímám i smutek. Možná i bol. Vnímám jak se můj květ srdce mírně uzavírá. Jeho lístky jakoby ovadly a jeho vůně a světlo uzavírají a slábnou. Obrátím pozornost směrem k mysli a pokládám další otázku : „A z čeho máš strach?“ . „Mám strach, že mě opustíš“…odpoví mysl. Nooo… Cítím lítost a smutek mysli mi vžene slzy do očí. Nevím co říct. Má naprostou pravdu. Opustila jsem jí. Vábení srdce a jeho vůně je tak opojná, že mysli už nevěnuji pozornost. Život je tak lehčí a krásnější…

Hmmm… Chápu to. Cítí se osamocená. Uvědomím si její obavy a s láskou se na ní usměju. „Ale vždyť já jsem stále s Tebou, jen mě k sobě musíš pustit…“, odpovím mysli a zahalím jí opojnou vůni svého srdce. Vůbec neprotestuje. Zabalí se do ní, jako do heboučké deky a na chvilku spočine. Vnímám její velké uvolnění. Jako kdyby roztála a houpala se v síti, kterou jí mé srdce obalilo.

Je spokojená. Ví, že je milovaná a že jsem stále s ní. Jen se tomu otevřít…