ŽALOBA ZA LÁSKU
Teda ta dřevěná lavice je tak tvrdá a studená. Fuj, hnus, nejde na ní pořádně sedět… Sedím celá stažená a tělo mám v křeči a těším se, až se budu moc zvednout. „Povstaňte a přistupte!“, konečně jsem se dočkala. Jen nevím, jestli nebylo lepší sedět. Uff… Je mi šíleně, ale pokorně předstupuji před soud. Celá se chvěju a je mi hrozně. Vlastně vůbec nevím proč. „Co jsem udělala?“, ptám se sama sebe, protože nechápu proč tam jsem. A v tom mi „orgán“ do všeho vnesl světlo. „Žalující Monika…bla bla bla… Na základě Vaší žádosti zahajuji soudní řízení ve věci : ŽALUJI CÍRKEV ZA TO, ŽE ZABILA LÁSKU. Sakra… Polil mě smrtelně studený pot. Celá vyděšená a zpocená se probudím a sednu si na postel… Bože co to bylo?! Znovu naslouchám poslední větě, která se mi vryla hluboko do nitra…“Žaluji církev za to, že zabila lásku“… Nooooo… Tak sláva, že to byl jen sen…
Tu noc jsem už nespala. Hlas soudce a věta, kterou pronesl mi stále koluje hluboko uvnitř těla. Točí se a proudí jako vír, který cosi víří odněkud z hlouby směrem ven. Je mi těžko… Od té noci, kdy jsem už oka nezamhouřila, je mi divně… „Vždyť to byl jen sen… Co blázníš..?“. No jo, sen… Rozplynul se, ale v mém srdci zanechal otevřenou ránu a ta jizva se v tuto chvíli ne a ne zacelit. Zapálím si aspoň svíčku, bude líp… Sahám do skříňky pro dřevěnou krabičku, ve které mám svíčky… Ale NE!!! Je prázdná, kruci…!!! Hned si uvědomím, že poslední svíčku jsem zapálila včera, když jsem „nahrazovala“ chybějící světlo, v době tmy před zimním Slunovratem. Noo…to se nedá nic dělat, musím je koupit, aspoň venku přijdu na jiné myšlenky. Nasoukám se do zimních věcí, zapnu boty, otevřu dveře a zhluboka se nadechnu čerstvého mrazivého vzduchu. Je prozářený sluncem, které se právě vyšplhalo na oblohu. Jeho paprsky se odrážejí od bílého sněhu, který přes noc napadal… NÁDHERA…! Bože ta příroda je tak mocná. Nastavím svou tvář slunečním paprskům, nechám se jimi pohladit, zhluboka se nadechnu a vycházím směr supermarket, koupit svíčky. Brouzdám se bílým sněhem a překrásnou zimní krajinou. S každým krokem cítím jak neuvěřitelný dar to je… ŽIVOT a to že cítím a vnímám že žiju… Do očí mi vyhrknou slzy vděčnosti. Slzy, které pramení hluboko v mém srdci… Do rukou naberu sníh a usměju se nad tím jak neuvěřitelně mrazí a štípe do dlaní. Plně si vychutnávám ten pocit, jak se mění na vodu, ten dar… Posvátnost, bez které by nebyl život… Pomalu ze mě tíha z nočního děsivého snu opadá a já mám radost, že je líp. Užívám si každý krok a zmrzlé tváře i slunce, které chvilkami vykukuje z pod mraků a doprovází mne na mé cestě „za světlem“. Před sebou vidím kapličku, která stojí vedle nádherné vzrostlé lípy. Slunce zrovna odehnalo všechny mraky a jeho síla je tak hřejivá. Opřu se o strom a hltám sluneční paprsky. Se zavřenýma očima si vychutnávám jejich dotek na zmrzlé tváři. Ten dotek však netrvá dlouho… Přichází mrak a zahalí slunce a já procitám. Otevřu oči a můj pohled spočine na nápisu, který je nad vchodem do kapličky. “BŮH JE LÁSKA “… Koukám na něj a nechápu… Rozumím tomu co je tam napsáno, ale uvnitř sebe to nechápu… Jak Bůh je láska..?! Co to je?! Snad to má být obráceně..!!!! LÁSKA JE BŮH….!!! Prásk!!! Jakoby mě někdo praštil palicí po hlavě a spustil mi uvnitř hlavy obrazovku a já vidím obraz… Stojí tam krásný a rozzářený člověk. Je to někdo z dávné minulosti, soudím nejen podle oblečení, ale i podle jeho vyzařování… Je sice sám, ale mám pocit, že reprezentuje celé lidstvo. Je krásně ve spojení s přírodou, tak nějak souzní se životem, je prosycený životem a láskou. V tom k němu přichází představitel církve. Stojí naproti sobě a on mu zaboří ruku do hrudníku a vyrve z něj něco jako světelnou kouli. Celá září a je plná lásky… Je plná života… Drží jí v ruce a stojí naproti tomu muži. A mezi muže a tu pulsující kouli, KTEROU MU VYRVAL Z HRUDI postaví Boha, církev a beze slov mu ukazuje, že jen skrze Boha může mít lásku a život… Protože BŮH JE LÁSKA!!!!! Blik… Monitor zhasl, obraz skončil a já se sesunu k zemi a pláču… Po tvářích mi stékají slzy a bolest která zaplavila mé tělo je neúnosná… Je tak šílená, že se nemůžu ani nadechnout… Chytám se za hrudník a mám pocit, že to srdce, tu zářivou kouli vytrhli ze mě… „POMOC!!!!!“, křičí hlas mého srdce… Ale nikdo kromě mě ho neslyší. UFFF….už chápu ten sen. Už tomu rozumím a vše mi do sebe zapadá… „No skvělý!!! A co s tím teď mám dělat..?! Mám snad žalovat církev za to, že zabila lásku?!“
Škrtám sirkou a zapaluji plamen svíčky, ne jeden, ale hned několik. Vlastně ani nevím jak jsem se dostala do obchodu a z něj domů. Důležité je, že jsem doma, sama se sebou a s šílenou bolestí uvnitř hrudi. Nikdy mě takové spojení nenapadlo… NIKDY, až do dnešní noci a dne… A i když to velmi bolí, jsem za to poznání nesmírně vděčná… Nicméně se neubráním pocitu jakési křivdy, snad znásilnění, nebo krádeže..?! Prostě je to trestný čin a je jedno jak se nazývá!!! Jak někdo může vzít něco, co je „mé“, mou přirozeností a vytrhnout to z mého nitra a pak postavit mezi to co je „moje“… “NĚCO“ cizího..?!!! Jak po mě může někdo chtít, abych obracela pozornost k něčemu co je venku, abych mohla „mít lásku a život“..?! Vždyť právě lásku a život vyrval z mé hrudi!!! A jaký je vlastně důvod toho, že se staví mezi „nás“..?! NIC… Kašlu na to… Odtrhnu oči od zářícího plamene svíčky a jdu si uvařit čaj. Možná bych si radši měla dát pořádného panáka, abych na vše zapomněla..!! Jenže copak jde zapomenout na bolest, která bodá v mém srdci?? Hodím poleno do kamen, zabalím se do deky a usedám s šálkem čaje ke kamnům. Dívám se do ohně a nasaju vůni jehličí, které se vine ze smrkové větvičky, která je zavěšená u stropu. Symbol Vánoc. Celoročně zelená větvička jako symbol zdraví. Ta magická větvička, která dřív visela v každé světnici. Její magie je zřejmě pryč. Větvička nám dnes už nestačí… Potřebujeme celé stromy, jako bychom snad měli víc zdraví. Cha…ušklíbnu se a vzpomenu si na „vánoční atmosféru“ v obchodě, když jsem kupovala svíčky. Bylo to jak v katastrofickém filmu. Lidi byli úplně šílený… Plné koše jídla, všichni byli nervózní a podráždění, prodavačky strhané…Hlavně hodně dárků a jídla a…UFFFF!!!!!! Tohle jsou Vánoce?! Kam se poděl duch Vánoc? Kde je ?! Taky ho snad někdo vyrval z našeho nitra? NO JASNĚ!!!! Vždyť byl součástí zářivé koule, života a lásky. Byl přirozeně součástí nás samých. To MY jsme duchem Vánoc. „TAK CO SE DIVÍŠ??!!!“ Každý je duchem nepřítomný. Každý je dnes ponořený do čehokoliv jiného jen ne do sebe. Mobily, televize, počítač, BŮH. Pořád se obracíme někam ven. Mimo nás… A čemu se divíš??!!! „ NO NEDIVIM..!!!! Už ne…! Chápu to..!!!“ zakřičel hlas uvnitř mě. Jasně, že se nedivím, vždyť je to jasný proč se všichni obracejí někam ven, pryč. Aniž by si to uvědomovali, hledají to co jim bylo vytrženo z hrudi, hledají sami sebe, hledají život, hledají lásku… A TO JE SAKRA BUSSINES!!! Noooo… Tak teď je to víc než jasný… Kšeft!!! A velmi dobrý kšeft!!!! Vždyť jo, co jiného by za tím mohlo být? No jo, ale co bude s námi..? Co bude se Zemí… S naší „matkou“ ?! Vždyť s ní už téměř nikdo není ve spojení!!! Jen jí vykořisťujeme, zneužíváme a drancujeme a co jí dáváme?! Jak dlouho to ještě vydrží?!! „DO PRDELE..!!!! CO S TÍM MÁM DĚLAT??!!!“ Jak dlouho to ještě může trvat ?! Vždyť jsme úplně ztratili kontakt se ZEMÍ!!! S naší MATKOU A ŽIVITELKOU!!! Do očí mi opět vyhrknou slzy. Slzy uvědomění… Vždyť za to, že lidi byli ve spojení se Zemí a uctívali jí… Za to, že žili podle jejího rytmu a cyklu církev upalovala… PRÁSK..!!! Další rána po palici…“TAK ČEMU SE DIVÍŠ!!!!“…
„Nedivím“… Opravdu už se nedivím, ale chápu a soucítím. Je mi smutno… Dopíjím poslední doušek šípkového čaje, přiložím do kamen, přivoním si ke smrkové větvičce. Zapaluji další svíčku a děkuji světlu za to, že se k nám navrací. Právě vrcholí Zimní slunovrat. Nevím co bude dál. Jestli podám žalobu na církev. Žalobu za to, že zabila lásku. Ten plamen světla a života uvnitř nás samých. Naší přirozenost, LIDSTVÍ, to Božské v nás. Nevím, zda podám žalobu a dobrovolně podstoupím lynčování a odstartuji tak novodobý „HON NA ČARODĚJNICE“. Opravdu nevím co bude dál… Možná, že tímto příběhem poodkryji závoj nevědomosti a posvítím tak lidstvu na cestě za láskou… Možná… Ale jedno vím jistě. V hloubce svého srdce stále nosím přání: „NECHŤ SE LÁSKA DOTKNE KAŽDÉHO Z NÁS….“
To je krásně a pravdivě napsáno, kěž by to četly všichni na zemi. To by se krásně žilo. ?❤️?❤️?❤️