ŽALOBA ZA LÁSKU
Tedy ta dřevěná lavice je tak tvrdá a studená — fuj, hnus. Sedím na ní celá stažená, tělo mám v křeči a těším se, až se budu moci zvednout. „Povstaňte a přistupte!“ Konečně jsem se dočkala. Jen nevím, jestli nebylo lepší zůstat sedět. Uff… Je mi šíleně, ale pokorně předstupuji před soud. Celá se chvěju a vlastně vůbec nevím proč. „Co jsem udělala?“ ptám se sama sebe, protože nechápu, proč tady jsem. A vtom mi „orgán“ do všeho vnese světlo. „Žalující Monika… bla bla bla… Na základě Vaší žádosti zahajuji soudní řízení ve věci: ŽALUJI CÍRKEV ZA TO, ŽE ZABILA LÁSKU.“
Sakra… polil mě smrtelně studený pot. Celá vyděšená a zpocená se probudím a posadím se na postel. Bože, co to bylo?! Znovu si v duchu opakuji poslední větu, která se mi vryla hluboko do nitra: „Žaluji církev za to, že zabila lásku.“ Noooo… tak sláva, že to byl jen sen.
Tu noc jsem už nespala. Hlas soudce a věta, kterou pronesl, mi stále kolují hluboko uvnitř těla. Točí se a proudí jako vír, který cosi vytahuje odněkud z hloubi směrem ven. Je mi těžko. Od té noci, kdy jsem už oka nezamhouřila, je mi divně. „Vždyť to byl jen sen, co blázníš?“ No jo, sen… Rozplynul se, ale v mém srdci zanechal otevřenou ránu a ta se v tuto chvíli ne a ne zacelit. Zapálím si aspoň svíčku — bude líp.
Sahám do skříňky pro dřevěnou krabičku, ve které mám svíčky. Ale ne!!! Je prázdná, kruci! Hned si uvědomím, že poslední svíčku jsem zapálila včera, když jsem „nahrazovala“ chybějící světlo před zimním slunovratem. Nedá se nic dělat — musím je koupit, aspoň venku přijdu na jiné myšlenky.
Nasoukám se do zimních věcí, zapnu boty, otevřu dveře a zhluboka se nadechnu čerstvého mrazivého vzduchu. Je prozářený sluncem, které se právě vyšplhalo na oblohu. Jeho paprsky se odrážejí od bílého sněhu, jenž přes noc napadal. Nádhera. Bože, ta příroda je tak mocná. Nastavím tvář slunečním paprskům, nechám se jimi pohladit, zhluboka se nadechnu a vyrazím směrem k supermarketu koupit svíčky.
Brouzdám se bílým sněhem a překrásnou zimní krajinou. S každým krokem cítím, jak neuvěřitelným darem je život a to, že to mohu cítit. Do očí mi vyhrknou slzy vděčnosti, které pramení hluboko v mém srdci.
Do rukou naberu sníh a usměju se nad tím, jak neuvěřitelně mrazí a štípe do dlaní. Plně si vychutnávám ten pocit, jak se mění ve vodu, ten dar a posvátnost, bez které by nebyl život. Pomalu ze mě opadá tíha nočního děsivého snu a mám radost, že je líp. Užívám si každý krok, zmrzlé tváře i slunce, které chvilkami vykukuje zpod mraků a doprovází mě na mé cestě „za světlem“.
Před sebou vidím kapličku, která stojí u nádherné vzrostlé lípy. Slunce zrovna odehnalo všechny mraky a jeho síla je tak hřejivá. Opřu se o kmen stromu a saju sluneční paprsky. Se zavřenýma očima si vychutnávám jejich dotek na zmrzlé tváři. Netrvá to však dlouho, protože mrak znovu zahalí slunce a já procitám. Otevřu oči a můj pohled spočine na nápisu nad vchodem do kapličky: „BŮH JE LÁSKA.“ Koukám na něj a nechápu. Rozumím tomu, co je tam napsáno, ale uvnitř sebe to nechápu. Jak Bůh je láska…?! Co to je? Nemá to být obráceně? LÁSKA JE BŮH?
Prásk! Jako by mě někdo praštil palicí po hlavě a spustil mi uvnitř mysli obrazovku a já vidím obraz. Dívám se, jak tam stojí krásný, rozzářený člověk, zřejmě někdo z dávné minulosti; soudím tak nejen podle oblečení, ale i podle jeho vyzařování. Je sice sám, ale mám pocit, že reprezentuje celé lidstvo. Je v hlubokém spojení s přírodou, souzní se životem a je prosycený láskou.
V tom k němu přichází představitel církve, stoupne si naproti zářícímu muži a zaboří mu ruku do hrudi a vytrhne z ní něco jako světelnou kouli. Celá září a je plná lásky, plná života. Drží ji v ruce a mezi muže a tu pulsující světelnou kouli, kterou mu vyrval z hrudi, postaví Boha — církev — a beze slov mu ukazuje, že jen skrze Boha může mít lásku a život. Protože BŮH JE LÁSKA!
Blik… Monitor zhasl, obraz skončil a já se sesouvám k zemi a pláču. Po tvářích mi stékají slzy a bolest, která zaplavila mé tělo, je neúnosná, nemůžu se ani nadechnout. Chytám se za hrudník a mám pocit, že mi to srdce, tu zářivou kouli, vyrvali ze mě. „POMOC!“ křičí hlas mého srdce. Ale nikdo kromě mě ho neslyší. Uff, už chápu ten sen. Už tomu rozumím a všechno mi do sebe zapadá… „No skvělý! A co s tím teď mám dělat?! Mám snad žalovat církev za to, že zabila lásku?!“ ptám se sama sebe.
Škrtám sirkou a zapaluji plamen svíčky — ne jeden, ale hned několik. Vůbec nevím, jak jsem se dostala do obchodu a pak domů. Důležité je, že už jsem u kamen, sama se sebou a s šílenou bolestí uvnitř hrudi. Nikdy mě takové spojení nenapadlo. A i když to velmi bolí, jsem za to poznání nesmírně vděčná. Nicméně se neubráním pocitu jakési křivdy, snad znásilnění nebo krádeže? Prostě je to trestný čin a je jedno, jak se nazývá! Jak může někdo vzít něco, co je „mé“, mou přirozeností, vyrvat to z mého nitra a pak mezi to, co je moje, postavit „NĚCO“ cizího…? Jak po mně může někdo chtít, abych obracela pozornost k něčemu, co je venku, abych mohla „mít lásku a život“?! Vždyť právě lásku a život vyrval z mé hrudi!!! A jaký je vlastně důvod toho, že se staví mezi „nás“?!
Nic… Kašlu na to a odtrhnu oči od zářícího plamene svíčky. Jdu si uvařit čaj, ale možná bych si raději měla dát pořádného panáka, abych na všechno zapomněla. Jenže copak jde zapomenout na bolest, která bodá v mém srdci?
Hodím poleno do kamen, zabalím se do deky a usedám. S šálkem čaje se dívám do ohně a nasávám vůni jehličí, které se vine ze smrkové větvičky zavěšené u stropu. Symbol Vánoc. Celoročně zelená větvička za pevné zdraví. Magická větvička, která dřív visela v každé světnici. Její magie je zřejmě pryč, protože nám dnes už nestačí jen větvička. Potřebujeme celé stromy, jako bychom snad měli víc zdraví. Haha… ušklíbnu se a vzpomenu si na „vánoční atmosféru“ v obchodě, když jsem kupovala svíčky. Bylo to jako v katastrofickém filmu. Lidé byli úplně šílení, plné koše jídla, všichni nervózní a podráždění, prodavačky strhané. Hlavně hodně dárků a jídla a… Uff, tohle jsou Vánoce?!
Kam se poděl duch Vánoc? Kde je? Taky ho snad někdo vyrval z našeho nitra? No jasně — vždyť byl součástí zářivé koule, života a lásky. Byl přirozeně součástí nás samých. To my jsme duchem Vánoc. Každý je duchem nepřítomný, ponořený do čehokoliv jiného, jen ne do sebe. Mobily, televize, počítač, sport, Bůh… Stále se obracíme někam ven, mimo nás. Ještě se divíš?“
„Nedivím se, už ne, chápu to!“ zakřičí hlas v mém nitru. Vždyť je jasné, proč se všichni obracejí někam ven, pryč. Aniž by si to uvědomovali, hledají to, co jim bylo vytrženo z hrudi… Hledají sami sebe, hledají život a lásku. Stále se divíš?
„Nedivím“… Opravdu už se nedivím, chápu a soucítím. Je mi smutno. Dopíjím poslední doušek šípkového čaje, přikládám do kamen, přivoním si ke smrkové větvičce. Zapaluji další svíčku a děkuji světlu za to, že se k nám navrací. Právě vrcholí zimní slunovrat.
Nevím, co bude dál. Jestli podám žalobu na církev. Žalobu za to, že zabila lásku — ten plamen světla a života uvnitř nás samých. Naši přirozenost, lidství, to Božské v nás. Nevím, zda podám žalobu a dobrovolně podstoupím lynčování a odstartuji tak novodobý „hon na čarodějnice“. Opravdu nevím, co bude dál. Možná že tímto příběhem poodkryji závoj nevědomosti a posvítím tak lidství na cestě za láskou…
V hloubce svého srdce stále nosím přání: „NECHŤ SE LÁSKA DOTKNE KAŽDÉHO Z NÁS…“
To je krásně a pravdivě napsáno, kěž by to četly všichni na zemi. To by se krásně žilo. ?❤️?❤️?❤️